Máte vypnutý JavaScript

Máte vypnutý JavaScript.
Pro správné zobrazení si, prosím, JavaScript zapněte. Pokud nevíte jak, ke každému prohlížeči je poskytnuta nápověda zde.



Bez JavaScriptu se stránky NEMOHOU načíst!

Maroko 2012


Info: Maroko

     Naše letošní dovolená se konala v Maroku. Přílet byl do Oujdy, odkud jsme odjeli autobusem do města Saidie, kde nás čekalo ubytování.

     Když jsme zrovna nikde necestovali, trávili jsme volno na pláži u Středozemního moře. V moři občas bývaly vlny, do kterých jsem vždy rád skákal. Mušlí tam moc nebylo, ale něco málo jsem si přivezl. Pláž byla písečná a čistá. Moře bylo celkem teplé, i když ne zrovna vždy, ale jakmile jsem si na něj zvykl, tak už mi to ani nepřišlo. Večer se v hotelu pořádaly různé diskotéky a představení. Nejvíce se mi líbil marocký večer. Přijelo několik hudebníků a tanečníků v tradičních marockých šatech, s tradičními hudebními nástroji. Zpívali, tančili a předváděli bezvadnou show. Bylo to skvělé. Taky jsem měl možnost dát si kolem krku opravdového hada. Domorodec si jej dokonce strkal do pusy, ale mě stačil jen krk :-) Jiný domorodec u sebe měl malou opici. Tu jsem si mohl pohladit, ale s velkou opatrností, aby mě nepodrápala a nepokousala. Uměla dělat krásná salta s klackem v tlapkách.

     Prvním naším výletem byl výlet do přístavu Marina. Nebyl od hotelu příliš daleko. Dalo se k němu dojít i pěšky po pláži. Cesta zabrala sotva půl hodiny. Občas jsme zde chodili na procházky. Jako vchod do přístavu sloužila tzv. městská brána. Na konci přístavu byla jiná, která sloužila jako východ z Mariny. Mj. jsme navštívili i opačnou stranu Saidie. Městskou dopravou jsme dorazili do centra, kde první naší zastávkou byla místní mešita. Po malé procházce po okolí jsme zamířili na pravý domorodý souk. Na každém kroku se prodávalo něco jiného. Na jednom místě se na zemi vršily hromady různých ovládačů bez televizí, o kus dále zase hromady starých televizorů bez ovládačů. Hádám, že to to musel být dobrý kšeft pro oba prodejce. Kromě tohoto se na trhu prodávaly i boty, textil, zelenina a ovoce, či ryby a různé druhy masa. Tak, jak se u nás prodávají např. kuřecí stehna, zde jsou specialitou odkrojené velbloudí, kozí či ovčí hlavy. Pro nás Evropany trošku šok. Ale holt jiný kraj, jiný mrav :-)

     Po pár dnech jsme odjeli směr Meknes. Cesta vedla přes pohoří Ríf, kde bylo pořád na co koukat. Naše první zastávka byla u nádherné městské brány Bab el Khemis. Meknes je obehnáno trojitými hradbami dlouhými více jak 40km a nazývá se také jako "Versailles Maroka". Další naší zastávkou bylo mausoleum sultána Moulaye Ismaila, což byl jeden z nejvýznamnějších panovníků Maroka. Nejdříve jsme shlédli jeho nádherně zdobenou hrobku, kde byla i rakev s jeho ostatky. Potom jsme procházeli dalšími místnostmi, které byly velmi bohatě zdobeny, od podlahy až po strop. Po této prohlídce následovala procházka městem, kolem různých hradeb, až ke královskému paláci Bab Mansour. Před ním stojí velké tržiště, kde se opět prodávalo úplně všechno. Od keramiky, přes ovoce, zeleninu, sladkosti či maso, až po oblečení, boty, koberce či výrobky z kovu a bronzu. Byla to taková změť uliček, ve kterých jsme bloudili křížem, krážem, až jsme dočista zabloudili. Naštěstí se nám po nějaké době podařilo vymotat, což byla velká úleva. V jednom obchůdku nás pohostili pravým marockým mátovým čajem, který byl opravdu výborný a v Maroku jsem jej poté okusil ještě mnohokrát.

     Z Meknes nás dále autobus zavezl do města Volubilis, které má největší a nejzachovalejší římské vykopávky na území severní Afriky. Slunce sice pražilo, až z nás teklo, ale to nic neměnilo na tom, abychom si dokonale užili tuto prohlídku. Procházeli jsme celým areálem a poslouchali vyprávění o těchto zajímavých pozůstatcích.

     Z Volubilis následoval přesun do Fesu. A protože slunce již zapadlo a schylovalo se k večeru, prvním bodem bylo ubytování v jednom z hotelů. Po výborné marocké večeři v podobě tradičního jídla "tajine", což je směs zeleniny, brambor, masa a oliv (či sušených švestek), jsme vyrazili na večerní průzkum nejbližšího okolí. Prohlédli jsme si několik místních obchůdků a navštívili nedaleký trh, kde se to opět hemžilo úzkými uličkami. Zde jsem poprvé ochutnal pravý marocký med.

     Další den ráno, ihned po snídani, následovala prohlídka zbytku města. První zastávka byla u královského paláce Fes el-Jdid. Ten byl nádherný! Ručně tepané dveře z bronzu a fasáda z překrásných obrazců z kachliček. Palác byl obehnán hradní zdí, kterou střežilo marocké vojsko. Nádvoří zdobily krásně upravené palmy, vkusně doplněny lampičkami. Po chvíli jsme se vydali na malou obchůzku města místními úzkými ulicemi, kde se do rána pomalu probouzely malé obchůdky, většinou se směsí všeho možného, nejčastěji však s kořením a domácími potřebami. Po prohlídce následoval výjezd nad město, odkud byl nádherný výhled na celý Fes. Zatímco jsme se kochali pohledem po okolí, místní domorodec štrikoval nádherné čepičky. Jedna z nich pak ozdobila mou hlavu a dodnes ji mám uschovanou na památku.

     Z vyhlídky naše kroky vedly na obrovské a asi nejznámější náměstí. A protože uličky byly čím dál užší, najali jsme si místního průvodce, abychom se neztratili. Prohlídka začala u nejznámější brány Fesu - Bab Boujeloud, která je z vnější strany modrá, z vnitřní zelená. Odtamtud jsme pokračovali k medíně Medersa Attarine, která je částečně mešitou a částečně školou. Kromě vnitřního nádvoří jsme nahlédli i do učebny. I zde jsme mohli obdivovat nádherně vypracované ručně vyřezávané dveře a fasády obložené keramickými kachličkami. Poté následovala prohlídka obchůdku s výrobou bronzových předmětů. Dokonce jsem si vyzkoušel vlastnoručně vytepat bronzový talíř pomocí dlátka a kladívka. Bohužel bez úspěchu. Nešlo to. Bronz byl tvrdý a něco do něj vyrýt vyžadovalo opravdu velkou sílu. Poté jsme pokračovali v průzkumu Fesu dál a opět se proplétali změtí uliček. Viděli jsme šicí dílnu, ve které se šijou krásně zdobené šaty, kousek dál zase mladí kluci napínali nitě od zdi ke zdi, které se pak používají na zdobení těchto šatů - tradičních galábijí. Také jsme zahlédli místní pekárnu, kde zrovna pekli tradiční marocký chléb. Jsou to malé bochánky, které výborně chutnají. Krom toho, bylo všude plno malých i větších obchůdků se vším a spousta malých, opravdu nádherně zdobených medín. Neunikl nám ani malý obchůdek, kde prodávali zlaté a stříbrné trůny pro krále.

     Nakonec jsme dorazili do kobercárny. Hned na úvod nás pohostili již zmíněným výborným mátovým čajem. Poté nám byly předvedeny nabídky ručně dělaných koberců a dek. Ke kobercárně patří i tkalcovna, kde nám místní předvedli, jak se takový koberec vlastně vyrábí. Pak už naše cesta vedla na poslední prohlídku. Byla to návštěva místní koželužny, kde se vyrábí a barví kůže z přírodních barev. Červená z máku, zelená z máty, hnědá z kakaa, modrá z indiga, žlutá z šafránu a na střeše se pak kůže suší. Koželužna stála na obřích betonových kvádrech s vyhloubenými jámami, naplněnými různými barvami a každý pracovník měl na starosti tu svou. Bylo to velmi zajímavé. Pro velký zápach jsme hned u vchodu dostali větvičku voňavé máty, která po přidržení u nosu nezpůsobuje až takový čichový šok. Po zasvěcení do tajů výroby, jsme sešli o pár pater níž a prohlédli si pak hromadu výrobků, které vzešly právě z těchto kůží.

     Dalším z našich výletů byla návštěva berberské vesnice v Dar Boutkone. Jeli jsme něco málo přes hodinku hlavně horami a pohořími, až k jakési prašné boční cestě, kde na nás už čekal traktor. Okamžitě mi problesklo hlavou, že to bude super zážitek. A bylo to skvělé! Vlečka byla vystlána měkkými kožešinami a rozhled po okolí byl famózní! Kodrcali jsme se místními vesničkami zhruba půl hodinky. Cestou jsme pozorovali zpočátku vyprahlou poušť, na které se pásly kozy a ovečky. I v tom ničem si dokázaly najít potravu a spokojeně se pást. Poušť se postupně měnila v úrodná políčka a až později, to jsme byli už pěkný kus od civilizace, jsme zahlédli první berberský domeček a za ním hned další a další... Ve všech se i v dnešní době stále žije. Dokonce jsme viděli i jeden moderní, který měl na střeše satelit. No a samozřejmě, jak už to bývá, i tady byl malinký místní krámek, na kterém čnělo velké logo Coca-Cola. Projížděli jsme také olivovými a datlovými sady. Olivy jsou pro Maroko velmi důležité pro výrobu oleje, který se vyváží do dalších koutů světa. Kromě toho zde hojně rostou i kaktusy agáve a opuncie. Opuncie patří mezi jedlé kaktusy a já měl tu čest jeden vyzkoušet. Ale k tomu se dostanu později.

     Po příjezdu na místo nás vesele přivítal náš hostitel Ibrahim. Hned na úvod nás seznámil se svým velbloudím stádem, které na nás již čekalo ve výstroji. Vyšplhali jsme tedy do sedel a vyrazili. Houpavá a velmi příjemná projížďka trvala asi 40 minut. Bylo sice velké parno, ale jízdu jsem si moc užíval. Byl to pro mne nezapomenutelný zážitek. Ke konci velbloudi dostali pokyn ke klusu a my při této jízdě vyskakovali ze sedel až do oblak. Byla to legrace. Po projížďce následovalo občerstvení v Ibrahimově skromném, ale velmi útulném, berberském domečku. Okusili jsme jakési sladké preclíky chutnající jako perník, dále vlastnoručně vyrobený olivový olej s chlebem a k tomu všemu se podával sladký mátový čaj. Vše bylo opravdu výborné, zvláště pak čaj, který jsem si několikrát nechal dolít. Odpočívali jsme v čistém zahradním altánku, kde panoval příjemný chládek. Na zahrádce rostla čerstvá zelenina zavlažováná malou bílou studnou, jejiž funkčnost mi Ibrahim dokonce předvedl. Po malém občerstvení nám Berber ukázal svůj majetek. Musím říct, že zvířátek měl hodně. Od slepic, přes ovce a kozy, až po osly. Nejvíce se mi líbil právě jeden malinký oslíček, který se nedávno narodil. Byl hodně přítulný, ale trochu vystrašený. Ibrahim vlastní také hodně pozemků, kde hlavně rostou již zmiňované olivy a datle. Několik datlí jsme měli možnost ochutnat. Byly výborné. Další specialitou, kterou jsme měli možnost ochutnat, byl kaktus opuncie. Nikdy předtím jsem ho nejedl a v životě by mě nenapadlo, že je vůbec jedlý. Ibrahim vzal kus klacku a nejdříve kaktus zbavil ostnů tím, že je otloukl. Potom malým nožíkem zelenou "skořápku" nařízl a vyloupl z ní žlutou pevnou dužinu plnou bílých peciček. Tohle bylo již poživatelné. Chutí mi připomínal žlutý meloun. Mamka říkala, že jí to spíš připomíná dýni.

     Naším posledním výletem v Maroku byla návštěva Melilly, což je město patřící Španělsku, ale nacházející se na na území severní Afriky. Je to město obehnané zdmi, jejichž stavba probíhala od 16. do 19. století. Cesta na hranice trvala zhruba 2,5 hodiny. Autobus nás vyhodil na velkém kruhovém náměstí Plaza de Espaňa, přímo u kasína Militar, odkud pak v 19 hodin odjižděl zpět do Maroka.

     Nejdříve naše kroky vedly na pohlídku všudypřítomných hradeb. Jejich návštěva nám zabrala zhruba 3 hodiny. Procházeli jsme krásnými úzkými uličkami, které se klikatily několika směry. Nahoře bylo dokonce muzeum, k naší smůle bohužel zavřené, protože bylo pondělí, což je zavírací den. Odevšad byl překrásný výhled. Protože bylo velké vedro, spojili jsme prohlídku také s malou koupačkou v moři. Pod hradbami byl úzký průchod na malou městskou pláž. Vyčvachtal jsem se ve vlnách a na pláži nasbíral hodně krásných malých kamínků a sem tam i nějakou mušli. Po tomto osvěžení jsme vyrazili dál. Minuli jsme přístav, který slouží jako hranice pro mořskou dopravu, prošli se po molu, kolem velkého majáku, kolem jakéhosi malebného kostelíka a proběhli i pár malých obchůdků. Nevynechali jsme ani moderní část Melilly, jejíž velkou dominantou je palác Palacio de la Asamblea. Odtamtud už naše kroky vedly do překrásně upravovaného Hernandéz parku, v němž jsme strávili zbytek odpoledne. Je to nádherně udržovaný park, plný krásných květin, trávníků, palem a vodotrysků. Ještě před odjezdem zpět do Maroka, jsem stihl, k mé radosti, navštívit jeden parádní dvoupatrový kolotoč. Pán jej pustil jen pro mne. Přesně v 19 hodin jsme nasedli opět do autobusu, který nás dopravil zpět do Maroka. Poslední dny našeho pobytu jsme završili odpočinkem u moře.


Video k článku zde.
Fotogalerii k článku naleznete zde.